RUN AWAY WITH ME

Život ve městě je super. Obzvlášť když se přestěhujete blíž k centru a začnete mít všechno na dosah – práci, školu, metro, úžasné kavárny, pho vietnam a loupáky od Antonína. Jenže každá mince má dvě strany. Dny se střídají jak na běžícím páse, člověk vstane, běží do práce, odpoledne už přemýšlí, co večer nakoupí domů, vystojí si v sedm večer frontu v Albertu, u večeře pročte maily za celý den, vyplní poslední místa v diáři, dá pusu na dobrou noc drahé polovičce a usíná do pěti minut v “out of order” stavu. Aspoň takhle to vypadá u nás počínaje zářím. Z téhle reality nás mohlo zachránit jediné – útěk na venkov.

Nebýt naší kamarádky Ivy, která nás v pátek večer unesla na jejich boží chatu na venkov, nestihli bychom si do začátku školy takhle odpočinout. Krásná příroda, čerstvý vzduch, ticho. Koukáme ráno z balkónu, a místo tramvají slyšíme ptáky. Na chvíli závidíme všem těm, kteří se do tohoto denně probouzí. Jedeme na nákup na sagwayi, strašně si to užíváme, hrajem deskové hry, vyvařujem jak Pohlreich. Na jeden den jsme unikli velkoměstu a mrzí nás, že nemáme čas zůstat déle. Když jsme odpoledne neplánovaně vyrazili na dvanáctikilometrovou projížďku na kole, přáli jsme si, aby ta chvíle trvala věčně. My, les, žádné starosti.

Když tak koukáme kolem sebe, nejsme jediní, kdo zapomínají žít. Odpočívat. Trávit čas s přáteli. Na život ve městě asi nedáme dopustit, ale rozhodně začnem častěji utíkat do přírody. A vy?

Napsat komentář